Jak jsem potkala svého kluka

8. října 2013 v 18:22 | - A. |  Příběhy, povídky
Nadpis tohoto článku je velice zavádějící, neboť jsem nezadaná. Napíšu sem sice příběh o tom, jak jsem potkala svého kluka, ale ... příběh i kluk - obojí je smyšlené (bohužel). Tento příběh jsem napsala asi před měsícem, protože mě nenapadlo, co jiného napsat, ale měla sem chuť psát. Je to (alespoň pro mě) v podstatě dokonalý začátek vztahu, nové známosti, ale v podstatě nechci, aby se mi přesně tohle stalo. Proč? Bylo by to moc perfektní a to já nechci. Perfektní věci nejsou hezký. Well, přišel čas na onu "story":


"Ahoj, chci se zeptat: proč se díváš nahoru, na nebe?"
"No... nevím. Je to zajímavější, baví mě to a tak. Ehm... a proč se ptáš? A kdo vůbec jsi?"
"Jmenuju se Daniel a zaujala si mne právě proto, že ses dívala jinam, než ostatní."
"Aha... jmenuji se Elizabeth, ale většina lidí mi říká jen krátce "Ell"."
"Rád jsem tě poznal, Ell. A rád bych se zeptal...můžu se k tobě připojit, ať už jdeš kamkoliv? Můžeme jít spolu třeba na náměstí anebo si jen tak sednout do parku. Rád bych se totiž o tobě dozvěděl více."
"No...tak dobře. Stejně jsem nikam nespěchala."

A tak jsem se seznámila s Danem. Nejdřív jsem byla samozřejmě nervózní, přece jen byl to cizí kluk a taky proto, že byl... hezký, líbil se mi. Měl krátké tmavě hnědé vlasy a pronikavé světlé oči modré barvy. Postavou byl o něco vyšší než já a tak akorát hubený. Co se týče oblečení a stylu, vypadal úplně normálně, což se mi vždycky líbilo, nebyl to žádný frajírek s pečlivě učesanými vlasy a oblečením hodícím se spíše pro holky. Vypadal tak normálně, až to působilo neobyčejně a kdyby mě neoslovil on, tak bych ho nejspíš oslovila já. Dobře, to lžu, protože já bych na to nesebrala odvahu. Ale dívala bych se za ním dlouho, tak dlouho dokud bych mohla - tedy než by zašel za roh. Pamatuji si vše, o čem jsme si povídali, a také jak dlouho jsme si povídali - dlouhé 3 hodiny, které utekly velmi rychle, asi jako 5 minut. Byl to hovorný typ ale hlavně takový, který hovořil o všem možném, o zajímavých věcech a nápadech a také se mě různě vyptával. Neměla jsem totiž nikdy v lásce lidi, kteří mluvili hodně o nesmyslech anebo třeba pomlouvali. S ním nikdy řeč nestála, což se mi líbilo, jeho hlas totiž působil moc příjemně a klidně, mohla bych ho poslouchat celý den i noc a nikdy by mne neomrzel. A také byl vtipný, měl zvláštní smysl pro humor, který byl hodně podobný mému, takže také proto nám spolu bylo tak dobře. A nikdy nezapomenu na to, jak se se mnou rozloučil: poté, co jsem mu dala své telefonní číslo, jsem mu řekla jen krátké "ahoj a napiš mi brzo", k čemuž jsem přidala úsměv, a jeho odpověď? "Měj se hezky, a neboj, ozvu se brzy, krásko" a úsměv. A jak úžasně vyslovil to poslední slovo... tak dlouze a roztomile. V mém obličeji stále setrvával úsměv a k tomu se přidalo i překvapení, tohle mi totiž žádný kluk nikdy neřekl. Cítila jsem se přímo výjimečně, kouzelně. Jako kdyby jsem byla ve snu, o takovém klukovi jsem totiž vždycky snila. O něm, o Danielovi.

To byl ten den, kdy jsem potkal Ell. Přesně si pamatuji, jak jsem šel směrem k Americké ulici a najednou jsem ji uviděl. Na ten pocit nikdy nezapomenu, vypadala nádherně. Patřila mezi vysoké dívky, nohy měla dlouhé a hnědé vlasy jakbysmet. Kdyby se mě někdo v tu chvíli zeptal, jak podle mě vypadá ideální dívka, hned bych ukázal na ni, okouzlila mě. Přemýšlel jsem, jak ji oslovit (nedělám to často, ale kdybych to tehdy neudělal, vyčítal bych si to do konce života) a nakonec jsem vybral otázku, proč se dívá na oblohu. Zajímalo mě to a líbilo se mi to jako začátek konverzace. Jakmile mi začala odpovídat a smát se, věděl jsem, že je to "ta pravá". V tu chvíli a ani teď není nic, co bych na ní chtěl změnit. Je perfektní svým způsobem, je neobyčejná a pro mě je prostě úžasná. Pamatuji si na její první úsměv, kterým mě obdarovala, ten překrásný úsměv. Od toho dne má úsměv stále stejný, stejně dokonalý. Sedli jsme si na lavičku a celé 3 hodiny jsme si jen povídali. Normálně moc nemluvím, ale u ní mé otázky nebraly konce. Vyprávěl jsem jí příběhy a pozoroval, jak se směje. Bylo to krásné. Pouze s ní jsem mohl být sám sebou. A kdybych si pamatoval sny, myslím, že ona by v nich byla. Ona, ta pravá, Ell.
__________________
Co si o tom myslíte? :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Em Zet | Web | 17. října 2013 v 18:20 | Reagovat

Já jsem si myslela, že budeš psát o svém klukovi. :-D Škoda. Tvá povídka je melancholická a pěkná, se šťastným koncem, líbí se mi. :-)
Já jsem svého přítele poznala na internetu, není to tak poetické, jako tvůj příběh :D Ale věřím, že spolu budeme navždy. :-)

2 - A. | Web | 17. října 2013 v 19:16 | Reagovat

děkuju! :) a držím palce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama